Dalším dobyvatelem VKJČ je Petr Šonka

Blahopřejeme tradičnímu účastníkovi k dalšímu – již šestému – úspěšně dokončenému ročníku VKJČ! Nechyběl ani jedinkrát, zúčastnil se každého ročníku VKJČ. O svém letošním dobrodružství poslal reportáž včetně včetně záznamu tras:

„Ahoj.

tak se mi konečně podařilo dát dohromady fotky do jednoho alba a sestavit seznam jízdních dní. Letošní ročník byl opravdu „podařený“…. Na jaře zdravotní indispozice spolu Corona krizí mě donutili uvažovat o objetí VK JČ 2020 v pozdějším termínu než obvykle a s pokusem ujet vše „na jeden zátah“.

Proto jsem 23.6.2020 vyrazil v ranních hodinách „na těžko“ z domova směr Židova strouha, která je vzdálená jen několik KM. Cesta docela dobře ubíhala, zejména protože se připojil v Soběslavi kolega a nebyl jsem v tom sám. I díky tomu jsem si vytvořil osobní rekord v jednodenním zátahu (151 KM) a zdolal 4 vrcholy. Hlavu jsme složili v hotýlku Komorník Strmilov který se nám náhodně postavil do cesty.

Ráno jsme pokračovali směr Vysoký kámen u Rožnova a bizoní farmy. Cesta ve dvou opět ubíhala a brzy jsme projetím získali fotku Lutové kaple a přes Nové hrady a Hojnou Vodu viděli náš další cíl – Jelení hřbet. Bohužel jsme zvolili podle Mapy.cz dost špatnou cestu a vrcholu dosáhli jen prodíráním skrz větve a mokřiny ze severní strany…Při sjezdu jsme navíc natrefili na lesní zahrádku, kterou bylo nutné zdolat jen přelezením plotu a přehozením kol… Šťastni, že byl vrchol za námi, jsme vyrazili směr Besednice. Bohužel se začalo kabonit počasí a nakonec nás i trochu zkropil deštík…nicméně vrchol byl zdolán. Na kolegu již v Besednici čekal odvoz a tak jsme v místní restauraci dali výbornou večeři (zmraženou pizzu za 140) a rozloučili se. Já už osamocen jsem pokračoval směr Český Krumlov s přesvědčením, že někde najdu ubytko, nebo složím hlavu v lese. Noc se přibližovala rychle a stále nic vhodného. Při vjezdu do Věžovaté Pláně jsem spatřil místní hospodu na vršku, kde jsem chtěl od místních dostat tip ubytování, což se nakonec podařilo. Bohužel jsem zjistil, že se mi zasekla páčka hazky a na nejtěžší převod asi druhý den nepůjde pokračovat. Zafungovalo však technické zázemí – synátor sednul do auta a v 22:30 jsem měl náhradní kolo z domova… :-). Hlavu jsem složil u místní umělkyně na nedokončené půdě, ale v suchu….

Třetího dne jsem dopoledne zdolal Křížový vrch a přes Rožmítál na Šumavě dorazil po poledni na Nejjižnější bod ČR. Po krátkém 20 min. deštíku, přečkaném v turistickém přístřešku, jsem následně pokračoval přes Kapličky na Lipno do Frýdavy, kde jsem dal první teplé jídlo dne – zelňačku s pivkem. Při mrknutí na počasí jsem zjistil, že jediné místo kde neprší je Frýdava a déšť bude brzo i tam. Vzhledem k domluvenému ubytování v Horní Plané a pokročilému času mi nezbývalo než vyrazit vstříc dešti. Bylo to 20 km jízdy s konví nad hlavou. Moje voděodolné vaky se ukázaly, že nejsou až tak voděodolné a vše kromě spacáku a dvou triček bylo mokré… Naštěstí v ubytování se o mě postarali jako o vlastního, nakrmili, usušili a ráno čtvrtého dne jsem byl připraven na další cestu. Dopolední výšlap (ne výjezd) Hvězdu (poznámka organizátorů VKJČ: asi myšleno Špičák) díky příšerně zvolené cestě jsem absolvoval s nejvyšším sebezapřením v koleji vyjeté od harvestoru po kolena v blátě díky dešti z předchozího dne… Po projetí frekventovanou trasou Pěkná-Dobrá jsem dal zmrzlinu ve Strážném a začal stoupat kolem Větrné skály na Černou horu, kterou jsem doposud znal jen v zimním hávu. Poté mě potěšil průjezd zelenajícím lesem okolo Pramenů Vltavy kde se dle mého ukazuje, že ponechání lesa jeho osudu byla dobrá cesta. Rychle jsem se dostal přes davy lidí na Kvildě na Churáňov, kde byla naplánovaná večeře. Jistil to smažák s hranolkama, protože už zavírali a vše ostatní mali uklizené… Ten mi ležel v žaludku ještě při tlačení kola do sjezdovky na Popelné. Horší však bylo, že moje kolena již při výjezdu k menhiru na Javorníku výrazně protestovala. V opět narychlo sehnaném penzionu Marie (velice příjemná paní) jsem se je pak pokusil odpočinkem přesvědčit. Jak se však ráno páteho dne ukázalo, nepovedlo se. Od rána jsem ani při sjezdu do Strakonic nebyl schopen pořádně šlapat, tak jsem usoudil, že bude lepší zbylé 3 vrcholy objet na lehko z domova a po zdolání Šibeničního vrchu pokračoval domů. V pěti dnech jsem urazil 573 km a nastoupal 7629 m.

Svobodnou horu u Vodňan v dojezdové vzdálenosti jsem po týdenní rekonvalescenci zdolal dopoledním výjezdem.

Zbylé dva vrcholy jsem pak naplánoval na jednodenní výlet 23.7. opět z domova. Nezapomněl jsem je však opět okořenit zážitky jako je blouděním lesem na Vysokou Bětu, ostružiním na turistické cestě na Rohanský vrch a hlavně závěrečným proražením pláště při sjezdu z něho. Letošní ročník jsem si opravdu užil a potřeboval jsem vstřebat zážitky než odešlu popis cest spolu s fotkami celé 2 měsíce…:-D Nicméně doufám, že příští rok se budu moci zůčastnit opět pokud zdraví dovolí…

Petr Šonka, Týn nad Vltavou“